Všude na Kypru narazíte na důkazy toho, že v pěstování vinné révy a v produkci vína tu mají tisíciletou tradici. V mytologii, historii, náboženství, ekonomii, v běžném životě.  Najdete je na mozaikách v Pafosu, ve starých lisech na víno,  na ikonách, jejichž dřevěné rámy jsou zdobené vyřezávanými hrozny. Současné důkazy objevíte v nádherných  moderních vinařstvích, které směle konkurují těm světovým. Je neuvěřitelné, kolik historie je uchováno v jídle a pití. Dokážete si představit tu výuku? Já ano.  

Vzpomínám si, že při rodinných slavnostech krom vody a piva bývalo na stole červené víno, pak Commandaria, kyperské brandy a Zivania. Jako by se na Kypru pilo jen červené.  Jistě, mělo svoje historické opodstatnění. Ale probereme si to postupně.

Díky epigrafům a textům toho víme  o ostrovním víně poměrně dost. Homér ho připisuje bohyni Afroditě a Dionýsovi. Právě on prý daroval lidstvu  révu. Je to dobrý dar.  Velký řecký básník  Hésiodos  popsal kyperské víno, jeho výrobu,  užívání a požívání   už v r. 800 př.n.l.   Píše nám, že je „sladké jako med, silné samo o sobě, že mu již starověcí říkali kyperská Nama, že se používalo  k božským rituálům a k uctění bohyně Afrodity na Kypru“.

Kyperský básník Stasínos ve svých epických básních Kyprie zaznamenal pověst o  Apollonově knězi a věštci Aniosovi z řeckého ostrova Délos, který měl tři dcery. Oino, Spermo a Elais. A protože to byli Dionýsovy vnučky, tak je jejich děd obdaroval zázračnou mocí. Ta první na co šáhla proměnila ve víno, ta druhá v plody (či zrní),  a ta třetí v olej (olivový, jak jinak).    A Stasínos si tyto tři ženštiny ve svých textech přestěhoval na Kypr.

A další autor, Strabón, už  píše o Kypru jako o ostrově dobrého vína, plodů a oleje. Euoinos, eukarpos, euelaios.

Ať je to jak chce, dnes už se ví, že se víno na Kypru pěstuje téměř 5500 let a to díky objevům italské archeoložky Dr. Marie Rosario Belgiorno, která také objevila nejstarší manufakturu na výrobu parfémů na ostrově. Její nález v podstatě potvrzuje to, co nám popsali výše zmínění literáti.

Bohatá vulkanická a  křídová půda, slunečné a přímořské podnebí, vlhkost. To je to nejlepší, co vinná réva potřebuje, a to tu najdeme.

Víno z legendární odrůdy, ze které se vyrábělo nejstarší známé víno Nama, pili  jen vyvolení a za pořádné peníze.   Antonius ho údajně daroval Kleopatře se slovy, „tvoje sladká láska je tak cenná, jako kyperská Nama“. No, není to romantické.  

Nama se vyráběla a pila až do doby  krále Richarda Lví srdce. Ten na ostrov dorazil o dvanáct století později. Stihl se tu oženit, vytrestat byzantského vládce a ochutnat víno.  Právě v roce 1191 během své svatby s princeznou Berengarií Navarrskou měl po přípitku vínem Nama prohlásit, to je víno králů a král vín.  Říká se, že se chtěl  na ostrov vrátit později právě kvůli vínu.  Což se nestalo. Ale udělal něco, co mělo vliv na jeho další pěstování a věhlas. Richard prodal ostrov rytířům řádu Sv. Jana a Templářům,  ti ho zase v roce 1192 prodali jeruzalemskému králi. Rytíři si nechali pár pozemků a ty pojmenovali komandériemi.  Což byla vojenská jednotka.  A tady přichází ta chvíle, kdy rytíři začnou „kvasit“ víno pro své potřeby.   Pojmenují ho Commandaria, aby bylo jasné, že je jejich, ale aby také dali jasně najevo, že je to nejlepší víno na ostrově. Údajně se Commandaria podávala při tzv. Hodokvasu pěti králů v Londýně roku 1363.

I dnes je to stále silné, sladké, tedy dezertní víno, a je snadné si představovat, že je to právě to víno, které se pilo na počest Božské během starověkých rituálů. Vyrábí se stejnými metodami a jen snad 14 vesnic na jižních svazích Troodosu má  právo vyrábět toto víno.

Ale pojďme už více do současnosti a k místním endemických odrůdám.

Základem pro výroby vína Nama a pozdější  Commandarie  je bílá odrůda Xinisteri a červená odrůda Mauro (černé).

Všechno se staletími ale mění, včetně chutí. Postupem času se sladká a těžká vína téměř přestala pít.  Zhruba do 90. let 20.století byly hlavními výrobci vína  společnosti Keo, SODAP, Etko a Loel, které vykupovaly hrozny od pěstitelů a výsledné moky nebyly nic moc.  Což byla škoda, vzhledem k vinařské tradici ostrova.  Naštěstí se mladá generace vinařů vydala  do světa, cestovala, vzdělávala se, zjistila, co je nového na trhu, dovezla  nové odrůdy a začala experimentovat. Dokázala vybrat odrůdy, které se hodí nejlépe do místního klimatu a které spolu s místními odrůdami vytvoří lehčí vína vhodnější pro současný trh.  

A jaké že jsou ty místní odrůdy? Je jich zhruba 12.

Jak už jsem si řekly, základní je bílá odrůda Xynisteri a  červená Mauro (černé).   Tvořily převahu.

Ostatní byly postupem času neprávem upozaďovány, ale naštěstí jsou znovu objevené. Rostly rozptýleně na malých rodinných vinicích a vinaři je měli jen pro svou potřebu. Některé z nich jméno měly, některé ne. Ty bezejmenné dostaly název podle místa vinice nebo vinaře.

Tady jsou ty nejdůležitější, respektive nejlepší.

Maratheftiko (také Vamvakada, Pampakas, Pampakina), červená odrůda, první zmínka o tomto víně je z roku 1893. Na silné, aromatické, červené víno. Náročnější na pěstování než Mauro. Je považováno za nejlepší odrůdu na Kypru. Jako Cabernet Sauvignon, některý vinař ji zase přirovnává k Pinot Noir.

Lefkada je „velká“ červená odrůda. Původem řecká odrůda, kultivovaná na Kypru.

Yiannoudi (Giannoudi)- místní červená odrůda, ojedinělá odrůda s malými výnosy.

Promara  a Spourtiko jsou odrůdy bílé.

Největším objevem je stará a vzácná odrůda Morokanella (malá skořice). Dělá se  z ní bílé víno. Svěží. Lehké. 

Kyperští vinaři odvedli za posledních 20 let obrovský kus práce. Kultivují místní odrůdy vína, které díky izolovanosti ostrova a historii zůstaly zachovány. Vinice nebyly ani napadené révokazem, jako vinice v Evropě na přelomu 19. a 20. století. To všechno vinařům nahrává a oni toho zručně využívají a daří se jim. Sbírají ocenění na světových soutěžích a kyperská vína, v současné době hlavně suchá a lehká, se dostávají na stoly milovníků vína i mimo ostrov.

Sylvi Georgiou