Tradiční hry patří ke kulturnímu dědictví. Jako pohádky, písničky, přísloví. Jsou předávány z generace na generaci. Jenže pomalu a jistě jim je konec. Nehrají se, pravidla pomalu vyprchávají z paměti, protože je nikdo nezapsal, a prarodiče nám je už nevysvětlí. Přesto se jich pár dá ještě vidět. I na Kypru. Některé si získaly takovou oblibu, že je ani mobil nevytlačil a snad ani nevytlačí. A další si prostě musí místní zahrát alespoň na slavnostech.
No, a některé hry jsou z Řecka nebo Francie, další jsou „fakt“ kyperské. Ty cizího původu se hrají hlavně dole ve městech a větších vesnicích, ale ty tradiční se hrají už jen na vesnicích při oslavách a domácích zábavách.
Tavli (Backgammon) – hra, která se nedá opomenout. Nesmírně oblíbená. A rozhodně se nedá ignorovat. Je to totiž také hra „zvuková“ a „vášnivá“. Okamžitě ji uslyšíte, i když budete stát za rohem. Z kaváren, domovních teras, obýváků. Čím větší spád nabírá, tím jsou rány kostek a ťukání 15 kamenů, se kterými se posouvá po hrací desce podle číselné kombinace, která padne na kostkách, hlasitější a důraznější. Jadrná slova též. Kdo první „objede“ desku, je vítězem. Hraje ji snad každý, celý Kypr a Řecko. Her je několik variant. Feuga, Portes, Plakoto. A pozor, tyto hry se liší od Vrhcábů v západní Evropě.
Moje rodina tavli miluje. Během hry jsou naši rodinní hráči schopni vydávat krvelačné zvuky a vyslovovat výhružná slova. Ale hra končí smíchem. Protože i ta slovní přestřelka k té hře patří.
Pilotta – karetní hra, nebo také Belot – původem z Francie, a její kořeny sahají až do 17. století. Je velmi oblíbená v celé východní Evropě. Pravidly vás zatěžovat nebudu. Hraje se s balíčkem 32 karet, a je velmi oblíbená i mezi mladými Kypřany. Ti organizují večírky, na které se nechodí na Bridge, ale na Pilotta.
Tlouct špačka nebo-li tsiliki, kypersky ligrin, nebo taky dřevěný baseball. Klacíček dlouhý asi 20 cm se dal na dva kameny. Hráč v ruce třímal další klacek. Tím se snažil špačka z kamenů odpálit. A ostatní děti kolem byly „chytači“. Kdo chytil špačka oběma rukama. Kdo ho chytil oběma rukama měl to za deset bodů. Pravá ruka byla za 20, levá za 40. A mistrovský kousek bylo chytit špačka do dvou prsů, to bylo za 80 bodů.
Ziziros, čili cikáda. To je hra, kterou hrají muži, většinou mladší ročníky. Naposledy jsem ji viděla hrát strýčky, ale to už je drahně let, a trochu se u toho posilovali. Řekla bych, že bez posilnění to nejde. Tři hráči. Prostřední, široce rozkročený s fezem (nebo kloboukem) na hlavě, je ziziros. Ten napodobuje jmenovanou cikádu pohyby a zvuky. Zbylí dva hráči po stranách si kryjí tvář směrem k cikádě dlaní. Proč? Protože chtějí cikádě shodit klobouk. Ale to lze jen v momentě, kdy cikáda přestane vydávat cvrkavé zvuky a pokusí se jednoho ze soupeřů plácnout. Že tu jde o rychlost a postřeh je jasné. Ale co ty červené tváře?
A pak tu máme Dijimin. Asi trochu připomene jednu z disciplín Skotských her. Je to hra mladých mužů, hrála se během velkých svátků a oslav vůbec. Cílem bylo vyvolit a ocenit statečného mladého muže vesnice – palikari. Dijimin byl těžký kámen do 120 kil. Velký tak, aby se dal vzít do náruče. Pocházel z řeky nebo to byl mlýnský kámen. A uchovával se u kostela nebo na náměstí ve vesnici. Každý se mohl přihlásit. Byl vyvolán, aby kámen zvedl a udělal s ním co nejvíce kroků. Kdo se dostal nejdál, stal se vítězem. Pokud byl kámen objemnější, tak se zvedal.
Těch her bývalo mnoho. A snad ještě je a zůstane. Je dobře si je připomenout, aby se kvůli počítačům, Xboxům, moderním technologiím a hračkám neztratily v dávnověku.
Sylvi Georgiou